Jel jsem stejně.
Ráno budík. Kafe. Rychle ven. První schůzka. Druhá. Telefon v autě. Mezitím rychlý oběd někde po cestě. Odpoledne další lidi. Večer trénink. A někdy ještě pivo. Jen „na chvíli". Domů pozdě.
Všechno se dalo zvládnout.
Klienti byli. Peníze chodily. Tělo drželo. Když jsme seděli s klukama, řešila se práce. Kdo co dělá, kam se posouvá. Dávalo to smysl.
Jenže byly momenty mezi tím.
Sedíš doma. Ticho. Telefon konečně odložený. A místo klidu přijde tlak. Ne velký. Spíš takové zvláštní napětí.
Ráno vstaneš unavený. Ne proto, že bys nespal. Ale protože se neodpočívá hlava.
Doma se tě někdo na něco zeptá. Normální věc. A ty reaguješ ostřeji, než bys chtěl. Hned víš, že to není ono. Ale stejně to ujede.
Začneš si říkat, že to je jen období. Že to přejde. Že stačí trochu ubrat.
Jenže neubereš. Protože to funguje.
To je ten problém. Když věci fungují, nemáš důvod je měnit. I když tě to stojí víc, než si připouštíš.
U mě to nebyl žádný velký zlom. Žádná krize.
Bylo to ráno v kuchyni. Ticho. Nikdo nikde. A poprvé jsem si to řekl napřímo.
Takhle to dál nechci.
Nešlo o práci. Nešlo o lidi. Šlo o to, jak to mám poskládané. Všechno jelo. Ale nic na sebe nenavazovalo. Práce. Tělo. Den. Každé zvlášť.
Začal jsem to měnit. Ne všechno. Jen základ. Kdy končím. Kdy mám pohyb. Co řeším a co ne.
První týdny to drhlo. Měl jsem pocit, že něco zanedbávám. Že bych měl jet víc.
Nejel jsem.
Postupně se to srovnalo. Ne že by byl život jednodušší. Ale přestal být v permanentním tlaku.
Dnes to vidím u lidí.
Sedí naproti mně. Řešíme peníze. Na první pohled všechno v pořádku. Příjem. Rezerva. Plány.
A pak mezi řečí řeknou větu, kterou znám. Že jsou pořád unavení. Že doma reagují jinak, než chtějí. Že vlastně jedou pořád dokola.
V tu chvíli vím, že neřešíme jen peníze.
Fungují. Ale není jim v tom dobře.
Tohle se neděje výjimečně. Tohle je běžné.
A dá se to srovnat.